Proč nebýt pro-ana aneb poučte se z chyb druhých

4. března 2012 v 21:59 | Mína |  Hubnutí
Ahoj slečny,
tak vám napíšu dlouho plánovaný článek o pro-ana a jiných hladovkových dietách.Jeho účelem nebude žádné moralizování,ale jen sdělení vlastní zkušenosti.Svůj názor na pro-ana už jsem tu jednou psala,teď se spíš zaměřím na to,čím jsem prošla minulý rok.
Psal se leden roku 2011.Moje váha se vyšplhala na odporných 68 kg.Měla jsem zasebou období žraní a minimálního pohybu.Občas se sice objevily pokusy o ,,zdravé" hubnutí,ale celkem bez výsledku,což mě absolutně demotivovalo v něčem takovém pokračovat.Jednoho dne jsem pocítila tolik silný impulz ze vnitř,že tohle prostě musím změnit.Hledala jsem inspiraci,takže jsem si pustila internet a náhodou narazila na pro-ana stránky.Fascinovalo mě to.Hodiny jsem se mohla dívat na thinspiration,dokonale hubené až vychrtlé ,,real girls" a majitelky blogů,které se jim snažily přiblížit.Obdivovala jsem je.Žádná anorektička jsem ale být nechtěla,prostě jen shodit na dřívější váhu.Takže jsem sice nedržela hladovky jako některé blogerky,ale svoje jídlo jsem si rozdělila do 5 miniaturních porcí na den.Začala jsem taky hodně cvičit.
Ze začátku šlo všechno skvěle.Měla jsem pozitivní přístup,byla jsem hodně motivovaná,sjížděla jsem pro-ana stránky každý den.A výsledky na sebe nenechaly dlouho čekat.Hubla jsem 1-1,5 kg týdně,což se mi se ,,zdravou" dietou před tím nedařilo.Nejhorší byl pro mě první a druhý týden,kdy jsem měla stále na něco chuť.Pak jsem si zvykla.Necítila jsem se ani nijak vyhladovělá.Hubnutí mě doslova bavilo.Začala jsem hodně času trávit mimoškolníma aktivitama,poznala jsem nové lidi a pocítila zájem opačného pohlaví.Bylo mi dobře.Všichni mě chválili za moje výsledky.Strašně často jsem měla euforické stavy,začínalo jaro,cítila jsem spokojenost sama se sebou...na tohle období ráda s úsměvem vzpomínám.
Všechno jsem si přesně vážila.Kalorické tabulky jsem znala nazpaměť.Plánovala jsem si každý den.Neustále jsem počítala,co a kolik smím sníst.Můj denní příjem byl okolo 700 kcal,někdy dokonce méně.A k tomu samozřejmě cvičení.Nejčastěji jsem jedla salát a bílý jogurt.Vše jsem dodržovala přesně,žádné záchvaty přejídání jsem si nedovolila.Pevně jsem šla za svým.Dokud se to nezačalo lámat.
Zhubla jsem na 56 kg,o dvanáct kilo méně než na začátku.Stále jsem si připadala tlustá.Často jsem se cítila slabá,ruce jsem měla ledové,motala se mi hlava.Vyvrcholilo to,když jsem byla s tehdejším přítelem na výletě.Ušli jsme pár set metrů od vlaku,žádný náročný terén.Najednou jsem si sedla na zem a cítila,že nemůžu dál ujít ani krok.I když jsem se pak najedla,bylo mi celý den špatně,byla jsem trochu mimo,jakoby zfetovaná.Řekla jsem si,že budu jíst víc,aby se mi tohle nestávalo.Ale stejně jsem zažila pár ,,skoroomdlívaček".Jako dneska vidím ten den,když jsem přišla do samošky,kde vonělo čerstvé pečivo...když jsem poprvé vdechla tu vůni,cítila jsem,jak se mi podlamují kolena,hlava se mi roztočila...Časem jsem vypozorovala i změny ve svém chování.Měla jsem výkyvy nálad,všechny moje myšlenky se točily jen a jen kolem jídla.Co můžu sníst,kdy to můžu sníst,kolik to má kalorií,kdy bude další jídlo...
Nakonec jsem to vzdala.A přišla přežírací vlna.Nejedla jsem ani tak sladkosti jako normální jídlo.Obyčejný rohlík se sýrem byla pro mě taková pochoutka.Ještě jsem párkrát zkoušela zvracet,ale naštěstí mi to vůbec nejde,nemám skoro žádný dávivý reflex(jsem za to ráda,jinak bych nejspíš pěkně lítala v mie)...S jídlem jsem (skoro) najela do starých kolejí,akorát pohyb jsem už nevyřadila.Za chvíli jsem přibrala na 60-61,tedy o 4-5 kilo.
Přibližná šedesátka se mi držela do teď,je to sice váha normální,ale není to ono.Proto chci znova hubnout.Nechci být žádná anorektička bez života,chci jen ploché bříško a vytvarovanou postavu.Tentokrát na to jdu jinak.Chci jíst normálně,aspoň relativně zdravě,nehladovět,vynechat kalorické bomby a k tomu cvičit.Pozítří mě čeká kontrolní vážení,tak se uvidí :)
Svým způsobem moje hladovějící dieta byla úspěšná,nikdy jsem se už nedostala na původní váhu.Ale vím,že ke konci to bylo už špatný,psychicky i fyzicky.Nejspíš se plazila za mnou,ale já jí utekla,víte komu...Nelituju toho,na druhou stranu kdo ví,jestli bych jinou dietou zhubla...Je to pro mě cenná zkušenost,jsem ráda,že jsem si to včas uvědomila a nespadla do toho.
Ještě bych chtěla dodat,že když jsem takovýmhle způsobem snížila příjem živin a energie,můj metabolismus se na to adaptoval a pak už jsem přibírala i po sucharu,který jsem snědla navíc.Naše tělo je totiž naprogramované na přežití,ne na to,že chcete nosit velikost 34.Když mu uberete,začne šetřit,kde se dá a jakmile si něco dáte,hned vám to uloží na horší časy.Cvičila jsem každý den,ale žádné svaly se mi pochopitelně nezpevnily,protože se neměly jak tvořit.A ještě jsem se tomu tenkrát divila:)
Čtu každý den různé hubnoucí a pro-ana blogy.Úplně mě zvedá ze židle,když nějáká teen slečna napíše jak 5 dní nejedla a pak vybílila ledničku(a že takových je!).Je mi jich líto,asi si prostě musí vyzkoušet,že to takhle nejde a tímhle způsobem nikdy nezhubnou,spíš je čeká jojo...
Proto opravdu nemůžu k jídelníčkům tohohle typu napsat pochvalný komentář...
To je všechno,byla bych tak ráda,kdyby to aspoň jedný zbloudilý duši pomohlo...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 versul versul | E-mail | Web | 4. března 2012 v 22:04 | Reagovat

Mína, narazila som na tvoj blog náhodou a po prečítaní tvojho článku zisťujem, že máme toho dosť spoločného. Podobné pokusy "akože zdravo schudnúť" a tiež rýchle vzlety váhy smerom nahor po prejedačkách, kedy sa nám aj biely rožok zdal najväčšou maškrtou. Dúfam, že sa Ti bude dariť a že schudneme zdravo :)

2 Mia Mia | Web | 5. března 2012 v 9:05 | Reagovat

já taky podporuruju zdravý hubnutí:) jinak s tím, že každej máme jinej metabolismus už jsem se smířila...každej den se koukám na kámošku, co všechno je schopná sežrat a nepřibere ani gram:D samozřejmě, že bych byla ráda, kdybych takovej metabolismus měla, ale nadruhou stranu, hrozně mě baví si hlídat jídelníček, jíst zdravě a hlavně si psát blog :) takže všechno zlý je k něčemu dobrý...jinak nechtěla bys spřátelit?:)

3 Ebi* Ebi* | Web | 5. března 2012 v 14:59 | Reagovat

Velice zajímavý článek.Skoro jsem kvůli němu přišla pozdě do školy, řekla jsem si ráno u snídaně, že si přečtu tak půlku a další až po škole, ale začetla jsem se tak, že mi ani nedošlo, kolik je hodin! ;DD♥

4 Martina Martina | 5. března 2012 v 18:15 | Reagovat

Ahojda. Na tvym blogu jsem asi po pátý a vždycky si čtu nový příspěvky, ale musim se přiznat, tenhle mě fakt vzal. Fakt krásně si to napsala, a jak už jsem jednou psala, moc a moc ti držim palce, protože tohle je správný. Taky už jsem zkoukla hodně blogů tohodle tématu a musim říct,že ty holky jsou vážně prdlý.
Já jsem se svojí postavou celkem spokojená, teda můj nedostatek jsou stehna. Ale cvičím a chodím co nejvíc to jde, aby se aspon zpevnily. Co se týče jídla, vyhejbám se těm nezdravejm a naštěstí ty zdravější mám opravdu ráda, takže nemám problém.
Tvoje postava je podle mě moc pěkná a cvičením bude ještě dokonalejší. Jentak dál. Měj se krásně.

5 Sara Sara | 12. srpna 2017 v 19:30 | Reagovat

Ja jsem byla ana tehdy mi bylo 11 měřila jsem 160 cm , vážila 45 kg . Jenže pak mi jedna tlustá kamarádka řekla , že jsem tlustá jak prasnice . A tak jsem přestala jíst , pila jsem jen zelený čaj a vodu , rodičům jsem lhala o jídle , kámošům i učitelovi. Po 6 měsících jsem vážila 25 kg a byla na kapačkách pár hodin od smrti . I na těch kapačkach jsem si myslela , že jsem moc tlustá a musím zhubnout . Proto jsem nadávala rodičům , doktorům i sestřičkám.Naštěstí mi potom co moje 5 letá sestra omdlela v nemocnici , když viděla jak nehybně a unaveně ležím na kapačkách , došlo  , že mi být vychrtlá nestojí za to , abych umřela . Tak jsem se další den zeptala sestřičky jestli můžu dostat něco normálního k jídlu , ta mi řekla že klidně můžu , jestli to chci zkusit sníst . Dostala jsem kuřecí vývar. A od té doby už jsem naštěstí začala přibírat . V nemocnici jsem celkem strávila  9 měsíců . Pak jsem  ještě rok dojížděla na psychiatrii . Ve čtrnácti jsem vážila už 38,5 kg a měřila 164  cm. Teď je mi 17 a jsem ráda , že má sestra tehdy omdlela . Zachránila mi totiž život a za to, jí budu do smrti vděčná . Teď už vážím 54 kg a meřím 166 cm. A jsem snad vyléčená .
Jenže ne všechny anorektické případy končí dobře . Já osobně považuji to období za nejhorší část mého života. Proto chci všem mladým dívkám vzkázat: Mějte se rády ! Zdraví máte jenom jedno ! A ještě : Žijeme jen jednou , tak si tu krátkou chvíli co tu jsme , nezkažte !

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama